Když jsem nastupovala do studia Designu informačních služeb, měla jsem za sebou jen pár měsíců zpátky v práci po rodičovské pauze se dvěma malými dětmi. Nebyla to úplně životní fáze, kdy by člověk měl pocit, že má spoustu volného času a energie navíc. Spíš naopak. Říkala jsem si: tři roky studia, práce, děti, domácnost… není to už trochu moc?
Zároveň jsem ale cítila, že ten obor dává smysl. Možná víc, než jsem si tehdy uměla pojmenovat. Měla jsem za sebou sociologii, pracovní zkušenost ze spolupráce s UX oddělením, blízkost k produktovému prostředí a dlouhodobý zájem o lidi, jejich potřeby, chování a kontexty. A najednou to začalo zapadat. Jako puzzle, které bylo dlouho rozsypané po stole, a člověk najednou najde správný roh.
Hned během prvních měsíců mě překvapilo, jak jiný je celý přístup ke studiu. Od vysoké školy jsem čekala něco mnohem tradičnějšího. Přednášky, učení, testy, zkoušky, hlavně to nějak zvládnout. Místo toho jsem se dostala do prostředí, kde se hodně přemýšlí, tvoří, zkouší, spolupracuje a hledá. Kde se neřeší jen správná odpověď, ale i cesta, kontext, nejistota a smysl toho, co děláme.
To pro mě bylo osvěžující. A vlastně i dost návykové.
Najednou jsem nebyla ve škole, kde se učím něco „na zkoušku“. Byla jsem ve škole, kde věci zkouším na reálných tématech, s reálnými lidmi a s reálným dopadem. Projekty nebyly jen úkoly do šuplíku. Byly to příležitosti podívat se na problém do hloubky, pochopit ho z různých stran a hledat, co by mohlo lidem opravdu pomoct.
Velkou novinkou pro mě byla například virtuální realita. V září jsem se s ní spíš opatrně seznamovala a snažila se zorientovat. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že v červnu budu pracovat v dev módu, potkávat se tam se spolužáky a spolužačkami a dokonce takové setkání tutorovat, asi bych se hodně divila. Ale přesně to se stalo. A je to pro mě jeden z příkladů toho, jak studium posouvá hranice. Nenápadně, ale hodně.
Silné pro mě byly i první zkušenosti v rámci předmětu Úvodu do uživatelského výzkumu. Moderovat rozhovor byla moje premiéra v této roli. Stejně tak pro mě bylo nové psát případovou studii z designového pohledu. Obě zkušenosti mě nadchly, protože jsem si na nich mohla osahat, jak designový proces opravdu funguje. Ne jen teoreticky, ne jen na papíře, ale v praxi. Co znamená ptát se, naslouchat, hledat vzorce, dávat věci do souvislostí a postupně z nich skládat porozumění.
První semestr vrcholil hackathonem (a spaním v knihovně :) ). Přidala jsem se k pracovní skupině, která se zabývala podporou dětí v krizové situaci a jednáním OSPOD. A právě tady se stalo něco, co bych na začátku studia vůbec nečekala. Ze školního projektu postupně vznikla skupina pěti studujících, která založila spolek Jiná mysl.
Že něco, co začalo jako školní práce, neskončilo odevzdáním výstupu. Pokračuje to dál. Roste to. Získává to konkrétní podobu.
V rámci Jiné mysli dnes rozjíždíme několik projektů. Jedním z nich je například Digitální truchlení, na které jsme získaly grant Tomáše Garrigua Masaryka a který poběží od září 2026. Věnujeme se digitální stopě po smrti a tomu, co se děje s částí života, která po člověku zůstává v online prostoru. Profily, zprávy, fotky, účty, vzpomínky, ale i nejistoty, co s tím vším dál. Chceme se na téma podívat citlivě, skrze výzkum a designový proces, a lépe porozumět tomu, co prožívají pozůstalí i odborníci.
Další velkou radostí je projekt Fotbal, který děti podrží. S ním jsme se ze 175 přihlášených projektů dostaly mezi 12 finalistů u Nadace Via a Nadace T-Mobile. A s tímto projektem jdeme v následujících dnech do finále.
Ve druhém semestru jsem se znovu potkala se sociologií. V kvalitativním výzkumu jsem si oprášila znalosti, které jsem měla z předchozího studia, ale tentokrát jsem je používala v jiném kontextu. Pokračovaly jsme ve výzkumu tématu ze zimního hackathonu a já jsem si znovu uvědomila, jak blízké mi je dívat se na věci přes zkušenost lidí a jejich konkrétní situace.
Velmi praktický pro mě byl předmět Data pro design služeb. Byl časově náročný, někdy opravdu hodně, ale zároveň neuvěřitelně užitečný. Ukázal mi, co všechno se dá s daty dělat, jak je zpracovávat, číst, interpretovat a využívat. A co pro mě bylo důležité — velmi rychle jsem si z něj něco odnesla i do práce. Některé postupy jsem začala používat při zpracování dat pro klienty téměř okamžitě.
Silný byl pro mě také Inkluzivní design. Rozhodla jsem se věnovat odstranění bariéry na pracovišti při návratu po rodičovské dovolené do hybridní nebo remote firmy. Znovu se tu propojilo osobní téma s profesním a designovým přemýšlením. Uvědomila jsem si, že bariéry nejsou vždy viditelné. Někdy jsou v procesech, nevyřčených očekáváních, způsobu komunikace nebo v tom, jak je nastavená pracovní kultura.
Druhý semestr jsme zakončili konferencí, kde jsme prezentovali své projekty a konečně se zase potkali osobně. To je vždycky skvělé. Online prostředí a virtuální realita mají svoje možnosti, ale osobní setkání má pořád jinou energii. Bylo hezké vidět, kam se kdo za ten rok posunul, jak různorodá témata vznikla a jak moc může mít design informačních služeb široký záběr.
Když se za prvním rokem ohlížím, nevnímám ho jen jako první splněnou část studia. Byl to rok, který mě profesně i osobně hodně posunul. Naučila jsem se víc důvěřovat procesu, jít více do nejistoty, dívat se na problémy systémověji a zároveň citlivěji. Uvědomila jsem si, že design pro mě není jen sada metod nebo nástrojů. Je to způsob přemýšlení. O lidech, službách, prostředí, institucích i každodenních situacích, které mohou být pro někoho jednoduché a pro jiného plné překážek.
Teď je první rok za mnou, druhý přede mnou — a já se přistihuju, že mi začíná být trochu teskno z toho, že se tím pomalu blížím k polovině. A to je asi ta nejlepší zpráva, kterou si z prvního roku odnáším.